Jdi na obsah Jdi na menu
 


Mohelenská Hadcová step (5. dubna 2009)

9. 4. 2009
     Dnes vyrážíme hodně daleko. Autem jedeme až k Dalešické přehradě. Je tu národní přírodní rezervace, který prý říkají Mohelenská Hadcová step.
     Už když jsem vystoupila z auta, tak mi bylo jasné, že se tady budu moct hodně vyběhat. Jdeme po cestičce abychom nepošlapali ty krásný kytičky co tu rostou. Jdeme z kopce a já už cítím, že se blížíme k vodě, jenže než tam dojdeme, tak musím třikrát na vodítko protože přecházíme silnici a pak potkáme lidi, kteří mají otebřený auto a panička moc dobře ví, že já mám moc ráda otevřený auta.
     Pak už konečně můžu skočit do vody kterou už tak dlouho cítím. Lidi co jdou kolem mi to strašně závidí, protože je jim teplo a voda je na ně moc studená.
     Jak deme kolem řeky, tak k nám přiběhlo štěňátko boxera. Moc hezký, ale furt na mě doráželo, tak jsem ho poslala "do háje" ale to nepomohlo. Jeho majitelé ho volali, ale on se nás nechtěl vzdát. Potom mu panička vysvětlila, že má páníky jinde, tak konečně odešel. Ještěže tak, protože už mi dost lezl na nervy.
     Když už cesta nepokračovala kolem řeky, tak to bylo pořád do kopce. Mě to nevadí, ale panička vypadala dosti unavená a celá byla červená. Ale vždycky když se začala až moc červenat, tak se zastavila a chvilku vydechovala. To mi vždycky dala napít a trošku mě polila, aby mi nebylo tak teplo.
     Kopec je konečně za námi a já už vidím parkoviště, kde jsme nechali auto a páníčka. Vítr foukal od tam a já hned cítila, že tam páník na mě čeká. Rozběhla jsem se přímo za ním. Bylo mi úplně jedno, že na mě panička volá, těšila jsem se na páníka.
     Pak už mi jen dali pořádně napít a jeli jsme domů. Já jsem skoro celou cestu prospala a když jsme dojeli domů, tak jsem hned musela všem kamarádům oznámit, na jaké krásné procházce, jsem to dnes byla.